Srozumitelně o ekonomii s Liborem Votavou – díl 9. (selektivní vnímání a investice)

Ty jsi naposledy i v souvislosti s hypermarkety mluvil o tom, že vlastně selektivně vybíráme věci, podle toho, jak chceme, aby to nakonec dopadlo. Při poměřování třeba nějakých dvou variant, pokud se nám na první pohled jedna líbí, automaticky hledáme věci, které nám mají potvrdit, že ta věc je opravdu dobrá. Jak tenhle mechanismus funguje v oblasti ekonomiky?

Tak to je ten efekt, tomu se říká sklon k potvrzení. Kdybych to trošku porovnal, jde o to, jak by se člověk měl chovat jako racionální bytost a jak se ve skutečnosti chová. Pokud mám na výběr více variant, a ono se to netýká jenom nakupování, týká se to obecně rozhodování ať už o financích nebo o nákupech, tak bych měl v podstatě nezávisle na sobě zvážit všechny klady a zápory jednotlivých variant. Nějak si je třeba ocenit a na základě nějaké metody zvolit variantu, která mi přináší třeba největší efekt. Ale v praxi to funguje tak, a to je právě ten sklon k potvrzení, že já udělám nějaké rozhodnutí na základě několika informací a potom mám tendenci si tyto informace nebo to moje rozhodnutí potvrzovat. To znamená, já udělám nějaké nezávazné rozhodnutí, např. mě zaujme výrobek, protože dobře vypadá, a potom si zjišťuji další informace, nejen o tomto výrobku, ale i o dalších. Náš mozek ale funguje tak, že máme tendenci selektivně vybírat informace, které nám potvrzují to naše prvotní rozhodnutí, že ten výrobek asi bude dobrý. A to je další zdroj iracionality. V podstatě nejsem schopný vážit a objektivně srovnávat alternativy, které jsou mi k dispozici, protože mám tendenci potvrzovat si to své prvotní intuitivní, nebo nejen intuitivní, rozhodnutí na základě několika informací.

Říkal jsi, že to takhle třeba často může působit i v oblasti soudnictví, takže nás to ovlivňuje i mimo ekonomickou sféru, jak to je?

Vždycky studentům říkám, že právě v oblasti práce policie a soudnictví by tenhle sklon k potvrzení neměl existovat. To znamená, vyšetřovatel by neměl podlehnout prvotnímu dojmu o vině nebo nevině, třeba u vyšetřovaného, a vyhledávat informace, které tento dojem potvrzují, ale měl by objektivně vážit všechny irelevantní informace, nehledě na to, jaký je jeho první dojem nebo první úsudek. A stejně tak by měl pracovat soudce. Věřím, že v této oblasti i lidé o tomto efektu vědí a snaží se mu nepodléhat, ale samozřejmě je to těžké, jsme jenom lidé a podléháme emocím a předsudkům.

Je to těžké, podléháme emocím a předsudkům i třeba ve chvíli, kdy přemýšlíme o investicích, na to jsem lákal čtenáře minule. Rovnou se proto zeptám, jakým psychologickým jevům podléháme, když chceme investovat?

Tak to by bylo asi na velmi dlouhé povídání, ale přesto bych tady zmínil alespoň dva jevy. První jev, který lze považovat aspoň částečně za chybný, je rozhodování se podle minulosti, kdy tedy často podlehneme minulým výsledkům a věříme, že ten stejný výsledek bude dosažený i v budoucnosti. Samozřejmě ti co nabízejí investiční proud, před tímto varují, nebo nechci říct varují, ale upozorňují, takovou tou alibistickou větičkou, že výsledky z minulosti negarantují výsledky v budoucnosti. Ale často tomu lidé podléhají. Nebo někteří méně seriózní „prodavači finančních produktů“ toho využívají a používají argumentaci typu, podívejte se na ceny zlata, v posledních pěti letech jenom rostly a to vám garantuje, že nemůžete na zlatě prodělat. Tohle je typický příklad, jak se dá tohoto jevu zneužít i při prodeji a můžeme tomu podlehnout.

Rozhodování podle minulosti nás potom může chybně vést k tomu, že když si vybíráme fondy, které mají každoročně nějaký výkon, tak se podíváme pouze na výkon v minulém roce, v minulých dvou letech a vybereme fond, který třeba v minulém roce vydělal nejvíce, a to je ten argument, který nás přesvědčí, proč zvolit zrovna tento fond.  Jenže potom se většinou ta výkonnost vrátí na nějakou dlouhodobou trendovou linii, říká se tomu regrese k průměru. Toto by neměl být hlavní argument, proč se třeba rozhodnout pro fond, který v minulém roce vydělal nejvíc.

A potom další jev, který bych tady chtěl zmínit, je určité stádní chování nebo chování podle většiny, které vysvětluje, proč se třeba na trzích tvoří bubliny. Pokud podlehneme nějakému stádnímu chování nebo stádní víře, že třeba ceny zlata porostou, ceny bitcoinů porostou, ceny akcií porostou, tak v podstatě nakupujeme tato aktiva, tím vytváříme poptávku a skutečně ty ceny potom rostou. O to horší je potom, když takové bubliny prasknou a my nakupujeme zrovna ve vrcholu té bubliny. Je známá kauza s bitcoinem, který teď v posledních dnech nebo týdnech rostl závratným tempem a dá se předpokládat, že ta psychologie tam funguje.

Mluvili jsme se také o tom, jak lidé přistupují k majetku nebo oceňují majetek, který je v jejich vlastnictví a který třeba v jejich vlastnictví není. Jak to funguje v této souvislosti?

Tak to je zase zajímavý efekt, říká se tomu vlastnický efekt. Ten byl testován, já jenom zmíním takový pokus. Zjišťovalo se na studentech, jak si cení hrnečku.  Nejdříve byly hrnečky rozdány jedné skupině, stali se vlastníky, a druhá skupina si ten hrneček od nich mohla koupit. Zjišťovalo se, jaká je průměrná cena obou skupin. Tedy jedni ho vlastnili a mohli ho prodat a druzí ho nevlastnili a mohli ho koupit. Zjistilo se, že ta cena je statisticky významně rozdílná. To znamená ti, co už se jednou stali vlastníky, si nějakým způsobem hrnečku cenili více i přesto, že ho získali velice rychle a okamžitě a nemohli k němu dlouhodobě získávat nějaký vztah. Takže to je vlastnický efekt, který se třeba v extrémní podobě může projevovat tím, že třeba ke svým věcem máme až příliš silný citový vztah a neradi se jich zbavujeme. Neradi je prodáváme i přesto, že některá alternativa by pro nás z hlediska užitku mohla být daleko lepší a zajímavější. V extrémním případě to myslím je nějaká duševní porucha. Lidé kumulují zboží, které nepotřebují, někde ho skladují a potom jim to samozřejmě komplikuje život. Ale to je spíš už věc pro odborného psychologa nebo psychiatra. Nicméně ten vlastnický efekt běžně funguje. Věci které jsou naše pro nás mají z nějakého důvodu větší užitek, než ty samé věci, které bychom si mohli koupit od někoho jiného.

Jaký další jev souvisí se selektivním výběrem?

Další jev který bych tady chtěl zmínit je posuzování informací na základě sympatií nebo antipatií k tomu, kdo nám ty informace poskytuje nebo posuzuje. Tady bych zase řekl, že je celkem normální, že některým lidem více věříme, některým ne, pokud třeba víme, že ten člověk je odborník v dané sféře. V běžné praxi to funguje tak, že často jaksi podléháme kouzlu osobnosti i u lidí, kteří nám nabízejí něco, co kupujeme za účelem nějakého užitku. Tedy uděláme třeba rozhodnutí jenom proto, že nám prodavač byl sympatický. A tady bych chtěl zase upozornit na to, že pokud děláme nějaké vážné rozhodnutí typu koupě auta, uzavření životní pojistky, pořízení si hypotéky, tak bychom se od těchto osobních sympatií a antipatií měli oprostit, protože se jedná o vážné finanční rozhodnutí. Například vzít si hypotéku jen proto, že paní byla sympatická a měla sexappeal může být docela iracionální a může nás to stát dost peněz.

Je ještě něco dalšího, o co by ses chtěl podělit se čtenáři v této souvislosti?

Další věc, kterou přednáším, je vlastní ego – past na naše rozhodnutí. Tam jde zase o takový problém, že příliš sebevědomí někdy škodí a tedy pokud se rozhodujeme o financích a nejsme zrovna odborníci ve financích, ale třeba v jiné oblasti, tak bychom měli být pokorní a třeba si nechat věci vysvětlit a poradit se. Finanční poradci někdy říkají, že jsou skupiny klientů, kteří jsou velice problematičtí, protože jsou příliš sebevědomí, příliš ješitní a příliš egoističtí, a těm se těžko vysvětlují jednoduché finanční principy, protože holt mají patent na rozum. Takže tohle je další věc, při rozhodování obecně bychom neměli podléhat přílišnému sebevědomí, například věřit tomu, že jsme chytřejší než trh a že jsme schopní sami vyhledávat dobré investice a dlouhodobě vydělávat nebo že jsme schopni si informace relevantně vyhodnotit. Takže to je další problém, který se týká obecně rozhodování v oblasti financí.

Libore, děkuji za rozhovor. Doufám, že naše debaty o ekonomii byly pro čtenáře užitečné. Je možné, že budou ještě publikovány v audioverzi.