Město, jaké bych si přál – Vzdělávání (5/7)

Je obrovská potřeba, abychom začali děti vychovávat v tom smyslu, že budou chtít hledat své uplatnění především v soukromém sektoru, kde se budou dál rozvíjet a naučí se postarat sami o sebe, což jim do života dá daleko více, než se upínat na úřednickou kancelář s nejistou budoucností. Vždy bude platit, že kdo něco umí, a to i na tom úřadě, a dodává lidem nějakou přidanou hodnotu, za kterou jsou ostatní ochotni „zaplatit“, tak takový člověk nikdy hlad mít nebude a bude se mu v komunitě dobře dařit. Bude mít přirozený respekt a úctu.

Je potřeba zrušit tu izolovanou sterilní edukaci. Kde na jedné straně se děti něco učí, jsou k něčemu vychováni a na druhé straně jsou pak v životě vyžadovány zcela jiné kvality a předpoklady. Na každém stupni vzdělávání by měly existovat externě dané laťky, co je žádoucí, aby děti v dané etapě vývoje uměly. V tomto směru mne inspirovala mapa rozvoje schopností dítěte v ordinaci u MUDr. Verdánové, kde si člověk může verifikovat, zda se děti rozvíjí správně a případně něco dotrénovat. Je tam několik kategorií od pohybových po rozumové, co by dítě v různých měsících či rocích mělo zvládat, aby dobře prospívalo. To je velmi užitečná osnova a vodítko. Něco podobného by mohlo být dopracováno i pro vyšší věk a doplněno o znalosti a nabyté schopnosti z edukačního systému.

Zmíněné externí laťky by měly být nastaveny po dohodě se všemi zúčastněnými, kterých se vzdělávání dětí týká. To znamená s dětmi/studenty samotnými, jejich rodiči, se školou, s navazující školou či potenciálními zaměstnavateli, s ministerstvem školství, doplňkovými aktivitami jako DDM a podobnými rozvojovými institucemi, psychology atp.  Laťky by byly stejné pro všechny a školky a školy by pak mohli ukázat svou kvalitu v tom, jak umí děti dobře a příjemně do života v jednotlivých etapách připravit. Za to by byly také jednotlivé instituce odměňovány. Za výsledek, za to co rodičům a především dětem přináší. Školy a školky by neměly být levným hlídáním dětí nebo zaopatřovacím ústavem, kde mohou děti ještě rok přebývat, než pak nebudeme vědět, co s nimi, protože nemají dostatečné softskills a hardskills, které si vyžaduje trh.

Nejsem moc příznivcem extrémního „škola hrou“, ale škola a poznávání musí bavit. Musí zaujmout. Musí být plné wow efektů, které ulpí studentům v hlavě. Než nějaké komiksy a scénky, ať už v jazyce nebo jiných předmětech, mám raději dobrou a srozumitelnou jednu učebnici jako nosnou osnovu daného předmětu, srozumitelné vysvětlení od učitele, procvičení na příkladech, doporučení doplňkových materiálů a odkazů pro ty, co chtějí jít hlouběji a potom dostatečnou řízenou diskusi v kolektivu, aby se studenti naučili získané informace dávat do souvislostí, nahlížet na ně z různých úhlů a prezentovat je.

Školská zařízení hledají mladé učitele. Mladí učitelé hledají místa ve školských zařízeních. A nějak se nemohou vzájemně potkat. Daří se to těm školám, které mají šikovnější ředitele/ředitelky, jenž si umí sehnat dobré pedagogy a nebojí se dát příležitost mladým, kteří často mají zkušenosti i ze zahraničí a s novými moderními postupy výuky. S těmi, kteří již moderní techniku využívají jako běžnou součást života a budoucnosti. Nebrání se jí zákazy a příkazy a netrnou, že si někdo informaci vygooglí hlouběji.

 Do všech typů škol by měly mít v určité míře přístup i odborníci z praxe, aby vzdělávání nebylo sterilní. Stejně tak by měly mít děti možnost exkurzí do firem a organizací, aby viděli reálný a běžný život. Aby tam mohli později i třeba brigádně zkusit své uplatnění. Hodiny „Jak se co skutečně dělá“ by mohly získat oblíbenost. Zajít do firmy, která jim ukáže, jak se zařezává  a lepí koberec, jak se sestavuje počítač pro zákazníka, jak vznikne ta kobliha, kterou pak vidí na regále, jak probíhá práce policisty či hasiče, co všechno je potřeba logisticky zařídit, než můžu odjet s rodiči na dovolenou k moři atd. Stejně tak místo zákazů, může přijít zkušený praktik do hodiny a naučit děti zacházet s telefonem, říci jim nezbytné základy etiky používání takového přístroje, probrat plusy a mínusy, co je vhodné a co není, zakončit to testíkem, zda to vysvětlil dostatečně srozumitelně a poutavě, aby mohl příští přednášku a ukázku zdokonalit. To je cesta. Edukace a příprava na život. Ne dělat si to jednoduší příkazy a zákazy. Jsem v šoku, když se dozvídám, že studenti posledních ročníků učňovských škol nesmí sahat na drahé trouby, na speciální truhlářské pily atp, aby to nerozbili. Ti nejlepší s největším zájmem mají mít možnost co nejdříve chodit pomáhat ke zkušeným kuchařům, truhlářům, instalatérům atd, aby si to pod odborným dozorem osahali a dostali ten správný grif, který budou potřebovat, až opustí školu.  A zároveň ti nejšikovnější i rovnou pracovní nabídky. V ten okamžik již budou vědět, do čeho jdou. Šetří to všem na všech stranách spoustu času a peněz.

Jsme dokonce vysokoškolské město. Využijme toho na maximum. Dejme budoucím absolventům ochutnat naše město, ať se zde cítí jako v GooglePlexu, aby to pro ně byla nezapomenutelná životní etapa, kvůli které se k nám budou rádi vracet i se svými korporátními budgety a budou nás doporučovat ostatním. To zajistí celoroční prosperitu města. Služby pro firmy těchto absolventů, kteří nás rádi upřednostní a rádi zaplatí. To je hodnota a kvalita, o kterou bychom měli stát. Ne o lufťáky na pobyt ze slevomatu.

Být sebevědomým svobodným člověkem, rovnocenným partnerem pro ostatní – takové lidi bychom měli chtít vychovávat. Aby chodili do světa na zkušenou, ale aby se vraceli a posilovali své rodiny a vzájemně si vypomáhali, vytvářeli spolkový život.

Další kapitolu týkající se sportu a kultury najdete zde.