Jarda Chalupský se záchraně úzkokolejky věnuje už tři roky. Zeptal jsem se ho na průběh celé akce, jak se on přičinil a co bude dál.
Libor Vondráček: Nejprve mi vysvětli, jak může senátor – zákonodárce – pomoci zachraňovat zkrachovalé vláčky, když není exekutivou, nemá pravomoci, nesedí na penězích z rozpočtů a je to vlastně soukromý problém soukromých firem?
Jaroslav Chalupský: To je pravda. To byla také moje největší frustrace. Zažíval jsem pocity, jako když stojíš nad umírajícím pacientem u operačního stolu – víš, co je potřeba udělat, ale nemůžeš hýbat cizíma rukama. To musí udělat ti kompetentní operatéři. Můžeš radit, nabádat, doporučovat, apelovat, psát, objíždět lidi, využívat svůj vliv, aby všichni šli správnou společnou cestou. Těch „rozpohybovaných rukou“ bylo potřeba hodně a čas utíkal.
Vondráček: Jak jsi na to tedy šel?
Chalupský: Na začátku – při krachu úzkokolejky – bylo potřeba zjistit, jestli to vůbec je problém a jak je velký. Nemělo by smysl se tím zabývat, kdyby o to lidé nestáli a byl bych jediný, kdo nechce tuto turistickou atrakci pohřbít. Kdo vidí její turistický potenciál pro obce.
Vondráček: A stáli o vláčky?
Chalupský: Inicioval jsem petici za záchranu úzkokolejky a zeptal se na sociálních sítích lidí bydlících kolem trati. Během krátké chvíle žádalo o záchranu vláčků přes 6 200 petentů. To byl silný mandát se do toho pustit naplno. Jen ojediněle se objevovaly názory, že by z kolejí měl někdo udělat 80 km cyklostezky.
Jídelní vůz otevřen
Vondráček: Jakou jsi zvolil záchrannou strategii?
Chalupský: Rozjel jsem se za starosty obcí na trati, abychom probrali jejich pohled a případnou podporu. Až na jednoho mluvili všichni stejným jazykem: zachránit! Nechal jsem se také zasvětit do spletité situace oběma insolvenčními správci. Byli jsme v kontaktu.
Vondráček: To už byla slušně vyfutrovaná poptávka po záchraně. Mělo to váhu?
Chalupský: Určitě. V tu chvíli jsem se mohl obrátit na hejtmany, abychom probrali možnosti pomoci. Hejtman Vysočiny Víťa Schrek a pan náměstek Houška byli velmi vstřícní – samozřejmě opatrní, ale racionální a otevření rozumným řešením i poctivým úmyslům. Jednání s rozumnými lidmi mám rád. To dodávalo energii do dalších kroků. Rýsovala se představa „turistické úzkokolejky“ od Velikonoc do Martina na bílém koni.
KDYŽ MINISTR NEKOMUNIKUJE…
Vondráček: Po hejtmanství jsi šel výš? Kam vedly tvoje další kroky?
Chalupský: Napsal jsem ministrům Kupkovi, Jurečkovi a Bartošovi, protože jejich zástupci seděli ve věřitelském výboru, který přímo rozhodoval o osudu lokálky. Ivan Bartoš mi neodpověděl – a to byl důvod, proč jsem mohl celou záležitost otevřít na našem senátním Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí.
Tam se povedlo přijmout usnesení, ve kterém se náš výbor prostřednictvím předsedy Senátu Miloše Vystrčila postavil za záchranu úzkokolejky jako technicko-historického unikátu a podporu rozvoje regionu. Apeloval také na ministra, aby začal patřičně komunikovat.
Vondráček: Pomohlo to?
Chalupský: Ano. Hlavně se to dostalo do veřejného prostoru. Novináři o tom začali psát a celkové veřejné mínění se přiklonilo na stranu záchrany.
Bylo jasné, že šroťák není dobré řešení. To by byla morální prohra státu, který úzkokolejku v devadesátkách převedl za 1 Kč na soukromé JHMD, právě proto, aby sloužila lidem a rozvíjela turistický ruch.
Občas mě ale rozčilovalo, když některé novinářské servery přebíraly informace se zpožděním, a mezitím už byla situace na dráze jiná. Lidé pak psali zmatené dotazy. Jinak velké poděkování patří Občasníku.eu, který se celé věci věnoval důkladně a velmi aktuálně.
Dárek pro ministry
REORGANIZACE JAKO SLEPÁ KOLEJ
Vondráček: Celou dobu to šlo cestou prodeje jinému investorovi, aby se z prodeje vyplatily dluhy. Ale pak najednou, loni v lednu, padlo rozhodnutí soudu o reorganizaci. Co se stalo?
Chalupský: Komunikoval jsem s několika potenciálními zájemci a „rozhazoval sítě“, aby se přihlásilo dost kupců do aukce – čím víc jich bude, tím vyšší cena a tím víc peněz na umoření dluhů. Hlavně aby se to prodalo celé, ne po částech.
Starostové mezitím založili spolek, respektive svazek. Přišel veletoč: najednou to vypadalo, že se všechno hodí na obce, vznikne propletenec firem – a dluhy pana Čajánka nakonec zaplatí zase občané ze svých daní. Zachrání se pan Čajánek, ne budoucnost úzkokolejky. To se mi nelíbilo! Soukromé dluhy má platit soukromý investor.
Ta konstrukce reorganizovaného JHMD byla utopická. Každý zkušený podnikatel by téhle chiméře nepodal ani prst. Byl jsem jediný, kdo pro to na zastupitelstvu Jindřichova Hradce nehlasoval. Složitý materiál jsme navíc dostali až ráno na stůl – jen pár hodin před jednáním.
Kolegové zastupitelé to spíš pojali jako „referendum“, jestli chceme pomoct úzkokolejce. A chápu i věřitelský výbor – tu cestu prostě musel vyzkoušet, protože za svá rozhodnutí jeho členové ručí celým svým majetkem.
Ztratili jsme rok, ale ten rok zároveň potvrdil, co bylo zřejmé od začátku: že staré JHMD pod starým vedením reorganizovat prostě nelze.
Vondráček: Nakonec to vypadá, že konec dobrý, všechno dobré. Nebo ne?
Chalupský: Bylo to pak ještě trochu napínavé, když dosazená zástupkyně Ministerstva pro místní rozvoj vystoupila z věřitelského výboru – prý na to nemá čas. Tím ministetstvo de facto rezignovalo na výkon věřitelských práv 🙁
Ale nakonec to dopadlo nejlépe, jak mohlo, i přes všechny odvolávačky pana Čajánka. Já to považuji spíš za dobrý začátek něčeho nového. Byť v některých chvílích už lidé nad vláčky lámali hůl a házeli flintu do žita. 🙂
Školení před brigádou
NADŠENCI NA TRATI
Vondráček: Co bude dál? A kdy budou vláčky zase houkat na přejezdech?
Chalupský: Teď jsme v sobotu byli na brigádě – akce Z – na trati mezi Novou Včelnicí a Kamenicí nad Lipou, abychom ji „odpřírodnili“. Už druhá brigáda nadšenců pod taktovkou pana Fikáčka, po bezpečnostním proškolení panem Šatavou.
Proškrtal jsem si na to půlden v diáři, abych taky mohl trochu přiložit ruku k dílu. Asi 50 nadšenců ale prac-valo celý víkend a dost s tím pohnuli.
Pan Fikáček a Gepard Express makají, jak jen to jde. Úkolů je však pořád hodně. Nicméně – určitě nás mile překvapí prvními jízdami. Doporučuji, aby řidiči zase začali striktně dodržovat stopku na přejezdech. 😉
První priorita je úsek J. Hradec – Kamenice nad Lipou. Další části tratě budou určitě postupně následovat.
PLÁCNOUT SI S PARTNERY A MLUVIT PŘÍMO
Vondráček: Jako podnikatel se znalostí politického zákulisí – máš nějaké doporučení závěrem?
Chalupský: Podle mě je teď klíčové uzavřít partnerství s hejtmany Kubou a Kuklou pro jihočeskou i vysočinskou kolej.
Dát jim dobrou nabídku základní obslužnosti – dopravovat lidi do práce, do města, děti do škol. Na tom základě pak uzavřít partnerství se Státním fondem dopravní infrastruktury pod Martinem Kupkou, aby lokálka dostala příspěvek na údržbu kolejí, příkopů, průchodů pro vodu v krajině atd.
Jsou na to připraveni. A já jsem připraven kdykoli pomoci – ideálně co nejdřív, než začnou povolební škatulata na ministerstvech. Vláčky si nemůžou dovolit čekat.
Pak už to bude o marketingu a obchodní zdatnosti Gepard Expressu – kde, kdy, koho a kam budou komerčně vozit.
Starostové by si měli říct, jaké mají body zájmu, plánované akce a návštěvnické atrakce – kam chtějí vozit turisty. A ti s sebou mají samozřejmě peněženky, kterými podpoří ekonomickou vitalitu soukromého sektoru – za oběd, kávu, zákusek, zmrzlinu…
Nemám dobrou zkušenost s různými spolky, svazky, komorami, asociacemi atd., kde se nakonec zájmy pár jedinců u kormidla vydávají za zájem všech členů – i když tomu tak není. Proto bych panu Fikáčkovi doporučil jednat s jednotlivými starosty individuálně. Každý je trochu jiný a jinak akční.
Třeba v Kamenici nad Lipou jsou starosta Tomáš Tesař a pan místostarosta Pařík velmi aktivní. A jsem si jistý, že s pomocí pana ředitele ZUŠ Martina Vaverky a místního pivovaru dokážou atrakci úzkokolejky maximálně vytěžit.
Stejně tak starosta Jiří Zimola v Nové Bystřici, kde mají fantastické muzeum amerických autoveteránů, domácí pekárnu, kavárny a skvělý potenciál České Kanady pro cykloturisty.
V Černovicích je zase úžasná cukrárna Budík.
V době WhatsAppů, e-mailů a komunikačních skupin to není problém – mluvit spolu přímo.
Vedle předané knížky o jindřichohradecké úzkokolejce chci ještě jednou poděkovat Martinovi Kupkovi a Marianu Jurečkovi, že se insolvenčnímu řízení poctivě věnovali a v tomto směru dobře řídí svá ministerstva. Je vidět, že si tam podřízení nemůžou dělat, co chtějí. Radost spolupracovat s kompetentními ministry.
Fikáček / Píšala / Chalupský
I NADÁLE PATRONEM
Vondráček: S novým majitelem pro tebe jako senátora úzkorozchodná šlamastika úspěšně končí a vrhneš se na další úkoly?
Chalupský: Určitě ne! Nejdůležitější bitvu pan Fikáček spolu s partnery vybojoval – teď musí dobře našlápnout do nové životní etapy lokálky. Dostat ji pro cestující na nový level. Budu na úzkokolejku pořád jedním okem dohlížet a kdy-koli v rámci svých možností pomůžu.
V tom duchu – jak psali někteří novináři – budu i nadále rád „patronem úzkokolejky“, nabídnutou pomocnou rukou, aby spolu všichni důležití aktéři mluvili a nikde se nic nezadrhávalo. Aby už vláčky přinášely jen radost.
Děkuji petentům, že se aktivně zapojili. Povedlo se. Mělo to smysl – i když jiskřička naděje byla na začátku velmi malá.
Děkuji insolvenčním správcům, že nic zbytečně neprodlužovali a konali. Děkuji panu insolvenčnímu soudci Strnadovi, že velmi profesionálně a racionálně všechny provedl insolvenčním řízením, aniž by se nechal vlákat do nástrah šikovných právníků.
Velký respekt patří chlapům v dílnách pod vedením pana Píšaly, že tu obrovskou existenční nejistotu a často i marnost vydrželi. Bez nich by už nic historického na koleje nevyjelo.
Klobouk dolů před panem Fikáčkem, který na úspěch a novou životní etapu jindřichohradeckých vláčků vsadil svých 84 milionů Kč. Takovou kuráž je potřeba podporovat. Vše výše popsané je jen zlomek toho, co musel pro záchranu udělat tento železniční srdcař.
Až se to rozjede, s radostí pozvu nejen petenty, ale i senátory na projížďku. Ať se to rychle dostane do potřebného ekonomického tempa. Mám i další nápady – ale o tom třeba někdy jindy.
Vondráček: Děkuji za rozhovor.
Chalupský: Já děkuji za možnost osvětlit věci, o které se lidé průběžně zajímali.
