Na okraj debaty k prezidentským pravomocím

1. Český ústavní pořádek vůbec neobsahuje institut vyhlášení války, takže prezident republiky nás do ní nemůže zatáhnout.

2. Česká Ústava zakotvuje válečný stav pro případ našeho napadení nebo plnění spojeneckých závazků. O válečném stavu však rozhodují obě komory Parlamentu absolutní většinou hlasů (101 poslanců a 41 senátorů). Prezident republiky v tomto rozhodování žádnou roli nemá.

3. Česká Ústava také upravuje možnost vysílat naše ozbrojené síly do zahraničí, resp. přijímat cizí ozbrojené síly na našem území. Rozhodování o tom však opět přísluší oběma komorám Parlamentu, případně – ve vyjmenovaných situacích – vládě. Prezident republiky nemá žádnou roli ani v tomto rozhodování.

4. Prezident republiky sice rozhoduje o mobilizaci, avšak jednak na návrh a se souhlasem vlády, jednak jen za válečného stavu, o němž rozhodl Parlament.

5. Velitelem Armády ČR je náčelník generálního štábu, kterého prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh vlády. Prezident republiky armádu neřídí, větší vliv má pouze na Hradní stráž, ovšem i tu řídí náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky.

6. Objem finančních prostředků na provoz a vyzbrojování ozbrojených sil určuje zákon o státním rozpočtu, který připravuje vláda a schvaluje Poslanecká sněmovna. Prezident republiky jej může nanejvýše vetovat, i to je však neobvyklé vzhledem k výrazným dopadům na činnost vlády a státu vůbec.

7. Prezident republiky jmenuje a povyšuje generály, schvaluje základní vojenské řády nebo propůjčuje vojenským útvarům prapory. To však nemá žádný vliv na to, je-li „mírotvůrce nebo válečník“.

Shrnutí: Náš ústavní pořádek ani právní řád jako takový nesvěřuje prezidentu republiky žádné kompetence, jimiž by mohl „zatáhnout“ Českou republiky do války, i kdyby si to nakrásně přál.

Toť názor ústavního právníka Jana Kysely.