Srozumitelně o ekonomii s Liborem Votavou – díl 7. (zaměřeno na rodiny)

Doposud jsme se bavili o finanční gramotnosti a dalších věcech, které s tím souvisí k chování k penězům a narazili jsme na jeden pojem, který jsem do té doby neslyšel, jednalo se o „behaviorální ekonomii“, o co jde? Minule jsme jen naťukli, že je to tvá parketa, tak nám to prosím nejprve přibliž.

Je to jedna oblast, kterou přednáším tedy v rámci přednášek, a můžu upřímně říct, že mě docela baví. Je to spojení ekonomie a psychologie a tahle oblast by měla vysvětlovat, jak se vlastně chovají lidé, nejen tedy ve finančních otázkách, ale především ve finančních otázkách a hlavně má ukázat, proč se často chováme neracionálně, to znamená, proč podléháme určitým chybám. Tedy narozdíl od klasické ekonomie, která předpokládá, že člověk se chová jako „homoeconomicus“, takzvaně to znamená, že člověk myslící racionální, tak ta behaviorální ekonomie se snaží odhalit určité řekněme chyby, určité předsudky, kterým podléháme, a proto se ne vždy chováme racionálně, takže to je ta oblast a můžu říct, že z hlediska výkladu je to téma velice zajímavé, které kombinuje právě psychologii trošku i čísla, matematiku a vysvětluje mnoho jevů, se kterými se setkáváme v životě, a proto je to aplikovatelné.

Mě jenom napadá, je těžké chovat se racionálně? Když jsi na to tak narazil.

Tak já bych řekl posluchačům dvě zprávy, jako špatná zpráva je ta, že iracionálně se chováme nebo že se iracionálně chová každý z nás nebo dost často každý z nás, dobrá z práva, že se s tím úplně v pohodě dá žít, to znamená naplnit ten předpoklad, že se člověk chová jako „homoeconomicus“ je skutečně v reálném životě hrozně těžké, nepodléhat předsudkům a kognitivním chybám a vůbec drobné iracionality je skutečně těžké, takže nechováme se racionálně 100% našeho času.

K tomu poměřování ekonomického chování a nějakých psychologických jevů se dospělo v posledních letech nebo už je tam nějaká práce v té behaviorální ekonomii?

Z hlediska té historie ekonomie je to věc poměrně mladá, ale ne zase tak moc, protože ty první výzkumy myslím byly v nějakých 70. letech a to co tomu dalo určitý punc prestiže, bylo udělení Nobelovy ceny v roce 2002 Danielu Kahnemanovi a další Nobelova cena za ekonomii, byla udělena minulého roku v roce 2017 Richardu Thalerovi, takže ten výzkum probíhá v posledních několika desetiletích a řekl bych, že dneska se to stává stále populárnější oblast právě jaksi ekonomického bádání nebo ekonomie.

Kdysi jsme v souvilosti s behaviorální ekonomií narazili na pojem duševní účetnictví, vystlěti nám prosím ten pojem Libore?

Tak to je takový typický pojem behaviorální ekonomie, který se snaží vysvětlit, že penězům přisuzujeme různou hodnotu nebo váhu podle původu výdělku, výše ceny nebo očekávaného použití, co to tedy znamená v praxi. Znamená to, že když mám někde hromádku určitých peněz, tak se k nim nechovám stejně, protože také záleží, jak jsem je vydělal, na co je chci použít a popř. co chci za to třeba koupit. Já to uvedu na jednoduchých příkladech, aby to bylo posluchačům patrné. Představte si třeba, že mám třeba hrnečky s penězi, kdy na jednom hrnečku mám napsáno dovolená, na druhém hrnečku mám napsáno úspory pro mé dítě na budoucí školu a teď je otázka do jakého hrnečku sáhnout, v podstatě v obou hrnečcích jsou peníze, ale jen to samotné nazvání toho účelu vede k tomu, že lidé mají jaksi tendenci nedělat si hlavu s tím a sáhnout třeba do hrnečku, kde je napsáno dovolená a ten hrneček, kde se spoří pro děti, je pro ně trošku vzácný, cennější apod. Ono tohle se samozřejmě využívá v praxi, kdy třeba některé produkty, ať už jsou to pojistného nebo třeba spořícího charakteru se přímo opatřují určitými značkami, kde je to třeba na dítě nebo úspory na dítě a je to samozřejmě psychologická taktika, která potom vede k tomu, že těchto produktů se lidé nevzdávají, preferují je, anebo se z pohledů těch nabízejících se snadno prodávají. Takže toto se třeba vysvětluje tím duševním účetnictvím.

Tak jestli to chápu dobře, když si někdo zřídí spoření na své dítě a má tam třeba nízký úrok a přitom zjistí, že by mohl zavést nějaké nové spoření, které tak ale není nazváno a bylo by třeba výhodnější, tak k tomu nesáhne a je mu líto ty peníze na dítě brát, když by vlastně mohl pod jiným jménem pro to dítě získat peněz víc a v jiném produktu.

Ano přesně tak, v té otázce to bylo de facto vysvětleno, ono by se totiž při těch úvahách a tak, na základě toho srovnání nemělo vůbec brát v úvahu, jestli je to na dítě nebo není, protože to vlastně nemá žádný význam, ale to naše mentální účetnictví nás vede k tomu, že skutečně penězům, které jsou spojeny například s tím dítětem, jim přikládáme velkou váhu a jsem například příliš konzervativní, příliš opatrní, takže to je přesně ta logika, kdy já se bojím udělat nějaké třeba rozhodnutí, které by z hlediska kalkulačního, bylo pro mě výhodné, ale to, že je to pod nějakou řekněme úspory na dítě, tak nás to svazuje a to rozhodnutí neuděláme, to je přesně ten příklad jak se chováme a je to určitý zdroj iracionality.

Máš ještě nějaké typické příklady, kterými by si to mohl rozvést a dovysvětlit?

Duševní účetnictví můžeme vysvětlit také na hodnotě peněz, které můžeme ušetřit. Řekněme, že ta klasická ekonomie tvrdí, že člověk by měl vždycky porovnat náklady, které jsou spojeny třeba s tou úsporou a hodnotou, kterou mu to přinese a já vždycky studentům uvádím takový ilustrativní příklad, když říkám, představte si, že si jdete koupit třeba lampičku, která stojí 1.500 Kč a víte, že v sousedním obchodě, který je o 2 bloky dále jí mají za 1.000 Kč, takže můžete ušetřit 500 Kč a je otázka jestli tedy přejít do toho konkurenčního obchodu a ušetřit 500 Kč, takže racionální chování by mělo být takový, že porovnám cestu, která mě bude stát třeba 20 minut s pětistovkou a na základě toho se rozhodnout, ale je dokázáno, že nezáleží jenom na těch nákladech, kterých musím vynaložit, ale také záleží na hodnotě toho podkladového aktiva, takže kdybych ten příklad zadal úplně stejně, akorát s tím rozdílem, že to není jen lampička, ale auto za půl milionu, tak lidé řeknou, kvůli 500 Kč nepůjdu 20 minut, protože když kupuju auto za půl milionu, tak 500 pro mě nic neznamená. A ono skutečně takhle to funguje v reálném byznysu, a já jsem to testoval jednou, trošku řekl bych empiricky nebo z vlastní zkušenosti, kdy jsem handloval o ceně auta a když už ten prodejce mi nechtěl dát slevu, když jsme se bavili konkrétně v číslech, tedy auto stálo nějakých 225.000 Kč já jsem chtěl slevu na 220.000 Kč tak ten prodejce řekl, ne přesto vlak nejede, my už prostě jsme na hraně a vy jste první zákazník, slevu Vám nedáme, a mě jenom napadlo to otestovat, tak jsem si řekl o slevu za 500 Kč a on se začal smát a říkal, to myslíte vážně? No jasně, když mi dáte slevu 500 Kč, tak to auto beru, tak za to Vám klidně načepuju naftu do toho auta. Čili, tady bylo evidentní, že se nesetkal s případem, kdy se handluje o ceně auta, které je v řádu třeba desetitisíců nebo i vyšších, takže si nikdo neřekne tu cenu 500 Kč, ale mně to stálo jenom otevření pusy a ušetřil jsem 500 Kč, takže to je další příklad toho, jak se díváme na peníze, kdy vlastně v té naší hlavě se nám dávají určité schránky, kde tedy pětistovka nemá stejnou hodnotu jako jiná pětistovka, přestože jsou to stejné peníze.

Tak a ještě tady mám jeden příklad, který bych řekl, že je v rodinných financích také typický a říká se tomu efekt nalezených peněz a to je zase efekt, který říká, že záleží na původu získání peněz, to znamená, když třeba peníze vyhraju v loterii nebo získám tvrdou prací, tak se k ním chovám tak jinak a já tohle rád vyprávím na příkladu, když vám třeba vrátí nějaký přeplatky z plynu, z mobilních operátorů apod., tak lidé mají pocit, že jsou to snadno nalezené peníze, to jsou nové peníze, to jsou peníze, které získali snadno a přitom to vůbec není pravda, to znamená vratka třeba na daních, jsou peníze, které by jste stejně dostali, ale tím, že je to vráceno, má to punc, že je to nové nečekané, tak se k tomu často chováme jinak, než třeba k penzům, že je dostaneme na základě tvrdé práce nebo něco takového, takže to je další příklad tady toho duševního účetnictví, kde tedy posuzujeme peníze tedy podle původu výdělku a zdroje.

Ty jsi s tím příkladem auta navazoval na hodnotu 500 Kč, ovšem do hypermarketů nás často zlákají nějaké slevy, které jsou v řádech mnohem menších, a přesto tak nakonec utratím třeba i tisíce. No a o tom, jakým jevům podléháme typicky při nákupech v hypermarketech, tak o tom se pobavíme v dalším vstupu.