Srozumitelně o ekonomii s Liborem Votavou – díl 2. (finanční gramotnost)

Minule jsme se dostali k obecnému porovnání toho, jak se vyvíjí finanční gramotnost a vůbec znalost jevů finančního prostředí mezi českou populací a jak je to v souvislosti s tím, co znají naši sousedé na západ od nás. Libore, jak to tedy je s těmi čísly? Jak se to vyvíjí?

Připravil jsem si pár čísel, které budou možná čtenáře zajímat. Je to právě jakýsi souhrn toho, co bylo zjištěno z výběrových šetření Ministerstva financí z roku 2015. Takže tady přečtu pár údajů. 2/3 dospělých se nechovají ekonomicky zodpovědně, 57 % domácností nesestavuje domácí rozpočet, 37 % respondentů si nedokáže představit, jak by řešili ztrátu svého hlavního příjmu do domácnosti, 19 % dospělých aktivně nespoří, v případě výpadku 15 % domácností nepokryje své životní náklady ani po dobu 1 měsíce a 42 % nedokáže správně vypočítat úrok. Takže některé ty údaje ukazují, jak jsou na tom české domácnosti z hlediska financí. Některé údaje ukazují, jak rozumí finančním záležitostem. Mě tedy zaujalo to smutné číslo, že 42 % nedokáže správně vypočítat úrok, takže ta naše předešlá diskuze o matematice byla k věci. Je dobré umět počítat alespoň s procenty, hodí se to i u financí. Jinak tvoje další otázka byla ,,Jak jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi?“. Já bych spíš řekl pár takových znaků, které jsou typické pro českou populaci, tím se třeba lišíme od takových zemí, jako je Německo nebo Rakousko. Dá se to doložit čísly. Prvním znakem, který bych tady zmínil, je fakt, že Čeští střadatelé jsou velice konzervativní a mají hodně svých úspor v bankovních proudech nebo ve velice konzervativních bezpečných produktech, např: stavební spoření apod. Na jednu stranu se ví, že je to dobré a opatrné. Na druhou stranu jsou to většinou produkty, které nepokryjí svou výnosností inflaci a abych řekl to srovnání, tak třeba v Rakousku nebo Německu je větší část, dokonce myslím, že víc než 50% celkových úspor obyvatel jaksi alokována například do fondů kolektivního investování, kde se dají zvolit různé strategie a ta výnosnost tím může být větší. Takže třeba v tomto porovnání my jsme skutečně jiní nebo se tak trošku jinak chováme, co se týče využití investičních a spořících produktů.

Dalo by se říct, že je to chyba?

Ono se to musí spíš brát na úrovni individuální. Je to chyba, pokud vytváříte úspory, které chcete tvořit delší čas. Chyba je v tom, že nemusíte vyhrát nad inflací a vlastně kupní síla vlastních úspor se vám snižuje, protože máte nižší zhodnocení, než je inflace. Takže v tomto ohledu je to chyba.

Jak je to třeba s nemovitostmi? V současnosti vnímáme takový boom, cena nemovitostí stále roste, jak je to v porovnání se západními státy?

Tak to je taky docela zajímavá otázka, protože jednak o nemovitostech se dneska hodně mluví, dokonce o nich mluví i Centrální banka, která zdůrazňuje, že ten trh už je trochu přebublinovaný, přehřátý. Takže se vedou diskuze, jestli ta bublina splaskne nebo ne. Zase jedna taková zajímavost, jeden takový znak, podle kterého by se dala srovnávat česká populace řekněme třeba s tou německou. Češi mají nemovitosti rádi. Tedy někde jsem četl, že máme jeden z nejvyšších podílů lidí, kteří bydlí ve vlastním bydlení. Tento podíl je dokonce vyšší než třeba v Německu na úkor nájemního bydlení. Tedy je to spíš zajímavost pro mladé lidi. Klasické schéma, jak se dnes mladí lidé rozhodují, je to, že si berou hypotéky a neuvažují, jestli je to vždy ta nejlepší varianta, jestli si koupit vlastní bydlení na úkor nájemního. Tedy v tom se v číslech lišíme od Německa, které je bohaté a dalo by se předpokládat, že u nich bude vyšší podíl lidí, kteří vlastní nemovitost. Je to naopak, tento podíl máme my vyšší. A potom je tu údaj, který jsem kdysi dávno četl, máme poměrně vysoký podíl lidí, kteří mají víc než jednu nemovitost. Dokonce jsme druzí po Švýcarsku. Je to určitý symptom bohatství. Česká republika sice není úplně nejbohatší stát Evropy, ale podle tohoto parametru se skutečně jevíme jako stát velmi bohatý. Takže třeba tohle je takové srovnání na základě některých srovnávacích čísel mezi námi a řekněme státy na Západě.

To je určitě aktuální téma, ale držel bych se spíš finanční gramotnosti. Ty hlavní chyby, které se tu dělají, asi nespočívají v tom, jestli lidé investují nebo neinvestují do nemovitostí, anebo jestli ukládají peníze na běžný účet. Jde právě o to, o čem jsi mluvil na začátku, o to smutné číslo 42 % lidí, kteří si neumí spočítat úrok. To je třeba ten důvod, proč dochází právě tak často k nějakým osobním kolapsům, co se týče financí, je to tak?

Ano, to je další věc. Otázka je, jak vnímat tu finanční gramotnost, jestli je to jen nějaké penzum encyklopedických znalostí. Já bych řekl, že nejdůležitější je, aby člověk používal selský rozum a uměl počítat. Tedy ta část finanční gramotnosti, která se právě týká schopnosti si věci vypočítat nebo nechat vypočítat, třeba v nějakém Excelu nebo nějaké finanční kalkulačce. To je často to nejdůležitější, protože lidé se třeba u určitých produktů rozhodují trošku emocionálně anebo si ta čísla nehodí na papír. Konkrétně třeba velký problém je, když si lidé vezmou spotřební úvěry, které mají nějaké parametry, potom je přestanou platit, ve smlouvě jsou sankce z úvěru, který byl v hodnotách nějakých desítek tisíc, z původního úvěru se tak stane úvěr, který třeba přesahuje rámec stovek tisíc a více. Tak to jsou věci, které se dají spočítat předem a je dobré vědět, když dělám nějaké rozhodnutí tohoto typu, kde potřebuji třeba počítat s úroky, jak na to, anebo být schopen dopátrat se toho, jaké varianty mohou nastat, a jaký to bude mít skutečný dopad. Jeden případ, který je méně závažný než se dostat do dluhové pasti z důvodu úvěrů, jsou třeba hypotéky. Když si mladá rodina bere hypotéku, tak ono to má mnoho variant, jak ta hypotéka může být nastavená, jaká může být její výše, jaká délka. Když jsem se ptal lidí, kteří v této oblasti pracují, bylo mi řečeno, že mnoho klientů zajímá pouze ta splátka měsíční. To znamená, že ta splátka se dá snížit, když tu hypotéku hodně natáhnu, vezmu si jí na co nejvíc let a zafixuji si třeba nějaký v této době stále poměrně nízký úrok. Ale dobré je, když dělám toto rozhodnutí, namalovat si všechny možné varianty, které jsou k dispozici. To znamená co nastane, když si vezmu hypotéku na kratší dobu, když se změní úroková sazba, když bych ji chtěl předčasně splatit apod. A neřídit se pouze jedním schématem typu např. porovnat výši splátky hypotéky s nájemným, a tedy se rozhodnout pro hypotéku. Takže na to je právě dobrá ta matematická gramotnost, kde na číslech jsou ty varianty potom vidět a lidé, když to vidí v číslech, tak se daleko lépe rozhodují než, když si to jenom představí.

Kdy je podle tebe to ideální období, kdy by se člověk měl začít zajímat o finance a prohlubovat finanční gramotnost?

Když se začne od útlého věku tak se nic nezkazí. Já bych spíš řekl obecně, kde lidé získávají jaksi návyky nebo poznatky týkající se finanční gramotnosti. Začíná to skutečně od dětí. Tím že jim ukazujete, že se v obchodech platí, že jim dáte kapesné, je nutíte k určité rozpočtové disciplíně a jakýmsi limitům. Takže tím samotným okoukáváním toho, jak fungují peníze, jak a kde se používají, se lidé samozřejmě vzdělávají. Je tedy důležité, aby rodiče se nebáli v přiměřené míře o penězích s dětmi mluvit, což se v rodinách určitě děje, ale aby se také nebáli jim třeba vysvětlovat, jak to chodí konkrétně u nich v rodině, co je to účet nebo co je to banka apod. Zase je to taková zajímavost, četl jsem nějaký průzkum, podle kterého pokud děti dostávaly v mládí kapesné, tak bylo menší procento těch, kteří se dostali do finančních problémů. To je takový nepřímý důkaz toho, že vystavit dítě nutnosti hospodařit s penězi už v útlém mládí je dobrá věc a učí ho to. Potom samozřejmě další způsoby vzdělávání jsou v institucích školního charakteru. To znamená na základní a střední škole, kde v současné době je, a trvá to už několik let, snaha finanční gramotnost zavádět a rozšiřovat. Ministerstvo financí už v roce 2010 vydalo národní strategii finančního vzdělání, kde cílem bylo právě zavádět určité standardy na střední a základní školy. Já jsem se o to docela zajímal, vedl jsem o tom několik prací a mluvil jsem i s lektory, kteří působí právě na středních školách. Dozvěděl jsem se, že na papíře to vypadá velice hezky, ale ta praxe je trošku jiná. Není úplně snadné jaksi splnit ty vize, které už jsou několik let na papíře a těžko se prosazují. Já jsem například při výuce ukazoval studentům tzv. standardy finanční gramotnosti, které říkají, co by měl středoškolák, který absolvuje kurz finanční gramotnosti, umět. Zjistil jsem, že ani já nejsem tak finančně gramotný, abych zapadl do těchto standardů. Tím bych chtěl říct, že jedna věc jsou vize a myšlenky, jak by to mělo vypadat, ale druhá věc je, jak se to děje v realitě. A když se ptám studentů, jestli se setkali třeba s finanční gramotností na středních školách, to jsou studenti, kteří byli na střední třeba před třemi roky, tak většinou říkají, že to byla velice okrajová záležitost. To je další věc, na které je dobré pracovat. Už na úrovni základních a středních škol by se měl tvořit ten největší objem finanční gramotnosti. Tam jsou mladí lidé, kteří mají třeba vlastní peníze v podobě kapesného a musí se učit hospodařit, takže pro ně jsou tyto znalosti účinné. Samozřejmě i na vysokých školách je to třeba.

O možnostech neškolního vzdělání v oblasti finanční gramotnosti a třeba i o knihách Vladimíra Pikory a Markéty Šichtařové budeme hovořit příště.