Když o tom tak přemýšlím, myslím, že to tak bylo vždy. Ať šlo o povodně, individuální neštěstí seniorů, kteří naletěli podvodníkům, nebo současnou virovou pandemii. Snad vždy přispěchal na pomoc někdo z okolí, nebo po zveřejnění nějaký podnikatel či pracující, který pomohl. Státu se to a priory moc nedaří, buď o pomoci jen mluví a pak je vše příliš komplikované, nebo přijde s křížkem po funuse.
Nedávno jsem zažil dva šoky. První, když jsem si představil, že bych také musel během pár týdnů sehnat 54 milionů na léčbu dítěte, neboť to zdravotní pojišťovna odmítla uhradit. Byl jsem v úžasu a vnitřně mě velmi zahřálo, že to ta rodina fakt zvládla. Že během chvíle částku sehnala. Od koho myslíte? Ne, stát/vláda/poslanci/senátoři v tom prsty neměli. Ti mně následně přivodili ten druhý šok, když jsem si přečetl, že si stát z této astronomické částky prostřednictvím ministerstva financí řekl o zaplacení darovací daně 5,5 mil. Kč.
Současná virová krize také potvrdila, že pomoc vždy nejsnáze a nejefektivněji přichází od těch nejbližších – v rodině, od kamaráda, od kolegy v práci, od souseda, od spoluobčana. Představa, že vše zařídí a o vše se postará hodný strýček stát, hodný strýček kraj nebo hodný strýček starosta je lichá. Zaplať pánbůh, že zvládají alespoň jakousi pyramidovou koordinaci. Někde se najde opravdu strýček, který si to vezme za své a udělá pro lidi, za které se cítí odpovědný, maximum. Zeptá se, zařídí, sežene, dojede, rozdá a pomůže. Většinou to ale sklouzne do nářků jak je vše legislativně složité, jak co nelze a jak jsou ti politici neschopní, že oni za to mohou.
Paradoxem je, když to občan poslouchá právě od těch lidí, kteří celý ten systém tvoří, jsou jeho prvkem. Proč už ho nezměnili, když vědí, že je špatný?! Je snazší mluvit a dobře vypadat, než něco dělat.
Smutným faktem také je, že velká část populace uvěří právě těm líbivým prázdným slovům. Když občas vidím tu televizní masáž a pak řetězové emaily, které míří hlavně na seniory, vůbec se tomu nedivím. Omámení je naprosté. Stačí postavit na stůl prázdný talíř a říct v televizi, že je tam svíčková se šesti a někteří se začnou dokonce olizovat, jak si skvěle pochutnali. Vypnutí vlastního myšlení a naprosté oddání se mediální podobě vůdce.
Zatím co se nyní vůdcové moc nepředvedli, makají stovky a tisíce švadlenek dlouhé hodiny na tom, aby pomohli právě seniorům a lidem v první linii. Často jsou to totiž oni, kdo se nakazí jako první, koordinátoři, zdravotní sestry, lékaři, lidé v logistice, vojáci. Ti, kdo nemají být zachraňováni občany, ale mají mít okamžité vybavení od státu, aby mohli svou práci dělat dobře. Každý z nás deseti milionů jim na to dává ze své kapsy pomyslně 160.000 Kč ročně do rozpočtu. Paradox je, že jim ani toto nestačí a nyní nás ještě dalšími stovkami miliard zadluží. Respektive zadluží hlavně naše děti. A efekt veškerý žádný.
A dostávám se k tomu hlavnímu paradoxu. Sedíce doma bez příjmů zachraňujeme 30% nejohroženější populace, aby pak s námi možná těchto 30% zatočilo a poslalo nás směrem dotační oligarchie s příchutí Erdogana. Vzpomenou si senioři při dalších volbách, odkud přišla skutečná pomoc? Vzpomenou si lékaři a lidé tváří v tvář virovému riziku, komu nebyli lhostejní? Zeptají se v rozhodný okamžik rodiče a prarodiče svých dětí, co je pro ně a jejich budoucnost nejlepší?
Češi mají dobré srdce, bezmezně pomáhají. Umí se sami rychle a efektivně zkoordinovat a v kritických chvílích vymyslet geniální řešení. Dejme jim prostor. Nechme jim finanční možnosti a vše bude fungovat i v dobách krize. Ta pijavice v podobě státního aparátu a všech těch politických neziskovek musí být co nejmenší. Jen nutné koordinační minimum. Většina peněz musí zůstávat v peněženkách lidí, rodin, spolků a komunit na dobrovolné bázi. Státu dávat opravdu jen desátek na to nejnutnější.
Solidarita a pomoc bližnímu nám jde. Jen na to mít každý více prostředků! Byť jsme dost ateisté, jakousi víru a křesťanskou DNA v sobě máme, snad nás paradoxně nepřivede do záhuby.