HRADEC SRDCEM A ROZUMEM, BEZ VÁS TO DĚLAT NEBUDEM!

Panelákový život s dětmi v karanténě

Koronavirus a posléze i karanténa, dvě slova, která se v naší rodině začala skloňovat snad ve všech pádech.

Když jsem poprvé slyšela slovo Koronavirus a že se tento vir šíří v Číně, nechalo mě to úplně chladnou, říkala jsem si, je to v Číně, my jsme od toho daleko. Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že za pár týdnů budu hltat každou informaci ohledně této nákazy, co je to zač, jak se šíří, proč a jak tomu zabránit.

Když jsem 1. 3. poprvé slyšela mimořádné zprávy, kde říkali, že v ČR jsou první 3 nakažení, vyděsilo mě to a sundalo mi to růžové brýle, najednou ta nákaza byla i v naší malé zemičce. Co přišlo následující týdny, všichni víme.

Jsem maminka na rodičovské dovolené, která si chodí přivydělávat, mám tříleté a šestileté dítě, obě jsou bohužel od podzimu do jara nemocné, takže jsem zvyklá s nimi být „zavřená“ doma. Dva až tři týdny jsou ale hranice toho, co jsem jako matka schopna snést, abych si zachovala zdravý rozum:-). Bohužel jsme si kdysi zvolili jako druh bydlení panelákový byt. Do doby před pandemií bylo vše v pohodě, zimu jsme v paneláku nějak přetrpěli, když zrovna děti nemarodili, využívali jsme volný čas na výlety a v létě využíváme zahrady mých rodičů anebo jezdíme po aktivních výletech, aby se děti zabavily. Ale náhle přijde nařízení zůstat doma, s nikým se nestýkat, na nákup jen jeden a nosit roušky, které se nedají nikde sehnat. Nesmím vidět své rodiče, se kterými jsem v každodenním kontaktu. Ze dne na den synovi skončí tréninky hokeje, školka (kam zrovna začala naše malá chodit a hrozně se těšila), nesmíte ke kadeřníkovi, kosmetičce nebo do fitness. Najednou máte pocit, že Vás někdo zavřel do krabice a nemůžete vůbec nic! Ani se pořádně svobodně nadechnout.

Po všech těch vládních nařízení jsem dostala strach, to je vážně ten virus tak zlý? První týdny jsem sledovala každé mimořádné zpravodajství, četla všechny možné články na internetu a s obavou jsem sledovala narůstající číslo nakažených. Upřímně jsem se bála jít i ven na nákup. Jakmile se objevili první nakažení i v našem městě, přiznám se, jednoduše jsem propadla panice. Měla jsem strach, ne o sebe, ale o své starší rodiče, své malé děti a hlavně jsem se bála o svého manžela, který pracuje v Praze. Pokaždé když se vrátil domů z práce, jsme se několik dní oba báli a čekali, jestli se projeví nějaké příznaky nebo ne. Je to hrozný stres, kterým si v poslední době prošel asi každý z nás.

Po měsíci a půl, kdy jste zavření doma s dvěma nevyřáděnými dětmi, svým způsobem otupíte. Pořád donekonečna hrajete ve 3+1 na schovávanou, uklízíte nepořádek po dětech, vaříte, hrajete hry, starší dítko se snažíte něco naučit a těšíte se na večer, kdy ti vaši milovaní ďáblíci jdou konečně spát, a vy si sednete ke sklence vína a nabíráte síly a obrňujete nervy na další den.

V době, kdy píšu tento malý příspěvek, už karanténa naštěstí není, ale přesto mnozí z nás asi zůstávají doma, protože nosit venku roušku, když je teplo, je dost otravné. Za dobu nuceného domácího vězení jsem si uvědomila, jak mi chybí moje rodina – rodiče, sourozenci, rodinná setkání, uvědomila jsem si, jak moc mi chybí moji přátelé a možnost si s někým jen tak pokecat, aniž byste si museli dávat pozor, zda stojíte dva metry od sebe a máte roušku, nebo si jít bez omezení zaplavat, zaběhat, či jinak využít volný času pro sebe.

Když jsem vyrazila poprvé s rouškou na nákup (to ještě nebyla povinnost je nosit), tak se mi lidé v obchodě vysmáli. Já za ni byla ráda a byla jsem ráda za další vládní nařízení, která v nouzovém stavu přišla. Byla drsná, ale nutná.  Vím, že ne každý se mnou bude souhlasit, ale myslím si, že jen díky včasným opatřením jsme nákazu zvládli lépe než jiné státy. A když budeme zodpovědní a nebudeme kašlat na hygienu, tak se to dá všechno zvládnout možná brzy i bez té roušky.

Ponaučení, které jsem si z této pandemie vzala, je takové, že hned jak to bude možné, udělám si zásobu desinfekce a roušek do budoucna, protože město ani stát se v tomhle o nás nepostará. Jsem moc ráda, že mezi námi je stále dost lidí, kteří dokážou spojit síly a pomoct si navzájem.

Jak se říká: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ A záleží jen na nás, jaké ponaučení si z toho vezmeme.

Veronika Dupalová

34 let, vedoucí značkové prodejny na mateřské dovolené, nestraník, Jindřichův Hradec III

Už 34 krát jsem v J.Hradci slyšela z jara zpívat kosa, jak se říká. Byť jsem 4 roky dojížděla do Třeboně na Obchodní Akademii, kde jsem získala maturitu, Hradec jsem nikdy na delší dobu neopustila.

Do práce jsem nastoupila jako poradce prodeje ve značkové prodejně YDD!. Zde jsem se postupně přes jednotlivé činnosti propracovala až na pozici Senior konzultant a Vedoucí prodejny, kde jsem odpovídala za všechny provozní a účetní operace. Také jsem zprostředkovávala podněty od zákazníků ke zlepšování procesů a služeb a zajišťovala podporu pro ostatní prodejny.

Komentáře

Přidat komentář