Byty, startovací byty, bytové domy, ubytovny – v současnosti hodně často skloňované výrazy. A to zejména v souvislosti s připomínkami a úpravou územního plánu, který určuje status pozemku, tedy to, co na něm lze postavit a jak ho využívat. Ať už je to pozemek váš, sousedův nebo prostě jakýkoli jiný pozemek v katastru města.
Tato zdánlivě drobná „technikálie“, však má podstatný vliv na život nás všech. Obzvlášť v době, kdy se množí snahy využívat nejrůznějších kliček v zákonech a štědrého sociálního systému plného dávek, příspěvků, příplatků, doplatků, kompenzací, dotací, podpor atd. V době, kdy lidé chtějí realizovat své komerční stavební plány ne v místě svého bydliště, ale na druhé straně města nebo dokonce na druhé straně republiky. A také v době, kdy je politikům jedno, co se kde z dotací postaví, jen když se staví a čím megalomanštější projekt, tím lépe, milion sem, milion tam. Proto máme nová letiště, obchvaty, hvězdárny, rozhledny atd., zkrátka věci zbytné, které by si nikdo rozumný za vlastní peníze nepořizoval. A když, tak úplně jiným způsobem, s úplně jiným efektem.
Na vlastní kůži už v Jindřichově Hradci zažíváme, jak „schopní“ jsme jako město manažersky a ekonomicky zrealizovat takovou „bohulibou“ myšlenku a jak taková investice dovede vyžírat městskou peněženku, viz děbolínská rozhledna. O hvězdárně s planetáriem bez dotace zcela za vlastní peníze Hradečáků zatím mluvit nebudeme, tam je stále ještě šance, že se vedení města povede manažersko-ekonomický zázrak a výsledné číslo hospodaření bude mít bradu nad hladinou. Kromě 50 milionů Kč v investici, což asi nebude konečná částka, se z původních slibů 900 tisíc Kč provozních výdajů ročně dnes mluví už o částce kolem 5 milionů Kč. A to ještě není konec, očekává se, že se ve finále dostaneme na těch standardních 10 milionů Kč každoročních výdajů na provoz z našich kapes, jako je tomu u všech podobných zařízení v republice.
Takže máme tady koktejl několika aspektů – zásadní rozhodnutí města s dopadem na občany, podceňování takových rozhodnutí z řad veřejnosti, tlaky investorů/developerů, omezenou schopnost města něco uřídit a ohlídat už z podstaty byrokratické struktury a svázanosti zákony, na druhé straně skutečné potřeby občanů, které nejsou nikterak uceleně změřeny, ale jsou reprezentovány jen individuálními požadavky, už vůbec nemluvě o chybějící analýze stávajícího bytového fondu a kapacit.
Ano, uvažuje se o budoucím nasměrování rozvoje J. Hradce a panuje shoda nad tím, že by město mělo růst co do počtu obyvatel a ne se scvrkávat. Bez toho, aby měli lidé v J. Hradci kde bydlet a kde pracovat, to však nepůjde.
Jak ale na to?
Než se utápět ve složitostech, je užitečné se pro začátek jednoduše zamyslet, jak to fungovalo dříve a co na to obyčejný selský rozum. Od toho lze pak myšlenku rozvíjet dál.
Jestli se mýlím a jsem z jiného světa než většina lidí, pak mě opravte, ale já to vidím následovně. Děti bydlí u rodičů, učí se, studují a zvyšují svojí kvalifikaci. Většinou doma nebo dojíždí do jiného města. Samozřejmě v první řadě chceme, aby byl J. Hradec právě tím městem, které mladým lidem poskytne nejlepší kvalifikaci široko daleko a zvýší jejich hodnotu do další etapy života. Jak teoreticky, tak prakticky v interakci s potenciálními zaměstnavateli.
Studenti následně začnou vydělávat a uvažují o osamostatnění se a odchodu od rodičů. S prvními partnery zkouší život a jeho financování na vlastní pěst. Pro začátek je ideální panelákový byt bez větších starostí, cca 2+1, kam lze přivést i první dítě. Tento byt je většinou realizován formou pronájmu. Jinou variantou je bydlení ve dvougeneračním domě u rodičů, což skýtá nejen určitou samostatnost, ale i možnost vzájemné výpomoci. Úplně ideální jsou pak služební byty, které poskytuje zaměstnavatel formou bonusu zaměstnanci. To je výhodné pro všechny. Zaměstnavatel má jistotu, že bude nájemce platit a udrží si zaměstnance. Zaměstnanec má kde bydlet a může se soustředit na práci. Město má bytové kapacity, o něž se nemusí starat, protože to daleko lépe udělá firma, která byty vlastní.
Když mladí lidé načerpají k dosaženému vzdělání také patřičné pracovní zkušenosti, zpravidla se chtějí usadit na stálo a rozhodují se, zda koupit stávající byt nebo koupit větší pro založení početnější rodiny nebo začít stavět vlastní rodinné sídlo. Tady už se většinou řeší vlastnictví a dlouhodobé financování např. formou hypotéky – mladá rodina už dokáže pravidelně odkrajovat ze svého rozpočtu na bydlení. Do úvahy přichází i dědictví či přestavba bydlení po prarodičích atd.
Ti prozíravější se snaží bydlet nedaleko své širší rodiny, aby si mohli vzájemně generačně vypomoci. Mladí svou pomocí usnadní život starším, starší pohlídají, vyzvednou vnoučata, dohlédnou na ně o prázdninách, kontakt s prarodiči harmonizuje napětí mezi pubertálními dětmi a rodiči atp. Z fungujícího mezigenerační soužití a rodinné interakce jednoznačně získávají všichni.
Tím se dostáváme k podstatnému bodu a to je zaměstnání a realizace příjmu, ze kterého lze stabilně a dlouhodobě financovat nejen ono bydlení ale celý rodinný život.
Z logiky věci vyplývá, že lidé nejprve potřebují dostatečný příjem a stabilní práci, a pak teprve, úměrně tomu, se dostávají k odpovídajícímu bydlení. Primárně proto potřebujeme na Jindřichohradecku vytvořit takové pracovní a růstové příležitosti, aby mladí lidé chtěli ve městě zůstávat, nebo se k nám „ ze světa“ vracet a přinášet s sebou zpět své zkušenosti.
Rozhodně není žádoucí uměle zvyšovat počet obyvatel města navýšením bytových kapacit bez návazností a lákáním lidí „od pryč“ do malometrážních bytů! Raději bychom měli jít jinou cestou: zeptat se našich rodin a Hradečáků, co pro ně můžeme v tomto směru udělat, zeptat se firem a potenciálních zaměstnavatelů, jak jim město v tomto může vyjít vstříc, co by pomohlo stávajícím zaměstnavatelům v rozvoji a co by uvítaly další úspěšné firmy, aby přišly k nám dát Hradečákům pracovní příležitosti a kvalifikační růst.
Právě v této linii by bylo třeba uvažovat. Máme-li etablovanou firmu, se kterou jsou dobré zkušenosti, dává lidem práci a daří se jí, proč jí nepomoci vytvořit si bytové kapacity pro zaměstnance nebo pro zaměstnance subdodavatelů, kteří by pak měli i umetenější cestičku k nám přicházet jako noví zaměstnavatelé. Pravděpodobnost, že taková firma ohrozí svou reputaci a vytvoří problém, který pak bude trápit i okolí, je daleko menší, než u investorů, kterým jde primárně jen o to postavit panelák, obsadit ho kýmkoliv, aby si tak zajistili rychlou návratnost a maximalizovali svůj zisk. Vždyť bydlení by mělo být pro všechny strany něco víc než jen kšeft!
Kdyby se městu povedlo výměnou za pomoc s vybudováním takových bytových kapacit získat ještě i určitý vliv či přednostní právo, které by chránilo občany před excesy, kdy krachující organizace neví kudy kam a nastěhuje do svých bytů nepřizpůsobivé jen s vidinou rychlého a jistého finančního příjmu od státu, bylo by to téměř idylické.
Měli bychom uvažovat ve smyslu panelák k paneláku, bytovka k bytovce, vilka k vilce, startovací byty u firem a zaměstnavatelů v jejich režii s podporou města. Nastavit systém tak, abychom byli atraktivní pro slušné a bonitní občany, tedy aby měli opravdu možnost pěkného bydlení. To znamená třeba firemní rezidenční bydlení, větší byty s plochou cca 100 m2 a více, pozemky pro výstavbu rodinných domů o výměře větší než 1000 – 1500 m2, vycházet vstříc tam, kde chce rodina rozšiřovat u rodinného domu další kapacitu pro vícegenerační soužití atd. Určité základní bytové kapacity by mělo spravovat i město, ale s vazbou na práci třeba pro město či městské firmy, aby poskytlo něco do začátku a lidé se pak mohli posouvat dál do lepšího a uvolňovat kapacity dalším. Nepochopitelná situace pro mě je, když dobře situovaní občané typu soudce, profesor, vedoucí odboru atp. bydlí na úkor chudších v bytech s regulovaným nájemným za 5 tisíc korun měsíčně.
Jak tedy uchopit a začít rozplétat celou tu diskusi ohledně územního plánu, rozvoje města, bydlení a rizika negativních externalit v podobě obchodu s chudobou?!
PLUS: Mít dobré vztahy ve vyšších strukturách jako je kraj, ministerstvo, senát, sněmovna atp., kde by se dařilo získávat si pozornost pro lokální potíže s cílem legislativních úprav či návrhů zákonů tak, aby lépe korespondovaly s životem lidí v menších městech a v samosprávách.
Chceme podporovat bydlení, chceme, aby se stavělo, aby se lidem dobře žilo, a proto se to musí dělat rozumně, koordinovaně a harmonicky vzhledem ostatní. Pokud městu chybí vize rozvoje, pak se nelze divit, že jen ad hoc reaguje na individuální požadavky investorů a je o krok pozadu. Místo aby nabídlo investorům příležitosti zapadající do vize rozvoje, snaží se jen umanévrovat početné žádosti developerů, ne ojediněle doprovázené peticemi odporu spoluobčanů.
Nakonec tedy položím otázku, která by měla být úplně na začátku: „Kdo má být naším novým spoluobčanem v J. Hradci? Koho chceme získávat a udržet, aby ve městě bydlel? Jak lze popsat takového člověka?“
A když budeme mít v tomto jako město a potažmo jako územní plánování jasno, pak budeme vědět, jakých lidí se zeptat, kde a jak by chtěli ideálně bydlet a podle toho připravit podmínky pro výstavbu.