Co odhaluje první větší krize?

Řeknu to hned na začátek a pak vysvětlím. Stát nefunguje dobře! Je to hromada zbytných úřadů, organizací a úředníků s obrácenou pyramidovou strukturou. Platíme si luxusní mercedes, ale jezdíme sotva v Dácii. Takto zblahobytnělý aparát je pro nás jen nenasytnou tasemnicí. Přitom bychom se bez většiny státních služeb obešli, nebo by je bylo možné realizovat podstatně úsporněji a efektivněji. S daleko méně lidmi. V řídící ministerské části stačí pár lidí, kteří jsou schopni spolu komunikovat a společně se dohadovat na věcech, většina lidí musí být v první linii tváří v tvář občanům pomáhat jim řešit nejrůznější životní situace.

Pokud by se se mnou chtěl někdo přít, že stát funguje dobře, pak bych se zeptal, co by se dělo, kdyby to či ono nebylo. O co by to bylo jiné? A kdyby ani to nepřesvědčilo, pak bych přihodil na druhou misku vah sumu, kterou za tu službu státu platíme.

Je to částka jeden bilion 600 miliard ročně, to znamená 1.600 miliard, to znamená pomyslných 160.000 Kč od každého z deseti milionů obyvatel ČR. A to ani z vlastního nemáme a vláda nás za svoje služby ještě každý rok zadluží.

Co lze tedy za těch pár týdnů bezprecedentního stavu vypozorovat?

Rezervy a krizový materiál, který měl být na befel, jaksi není. Strategické zásoby ropy uložené nepochopitelně mimo území ČR v Německu jsme horko těžko vymáhali od exekutora zpět a bůh ví, kolik nás to stálo.

Brusel neví, co sám se sebou, natož aby něco koordinoval a v něčem pomáhal. Spíš to působí tak, že bruselští aparátníci se schovali doma do bezpečí. V klidu a finančním pohodlí.

Česká vláda předvádí spíš PR kabaret, než že by nějak koordinovaně pomáhala strukturám pod sebou. Ostatně podobně se chová i Kraj, takže finále zbývá většinou jen na osobnosti starosty a krizového štábu, jak to uchopí a jak se postarají oni.

Vláda opět slibuje, pak odvolává či upravuje, co slíbila, aby nakonec po rozluštění složitých pravidel občan zjistil, že buď stejně nic nedostane, nebo je to spíš oprátka na krk než pomoc.

Ti co mají nejméně a jsou bez práce, pomáhají asi nejvíc. Stejně tak všichni, kteří se naučili starat sami o sebe, nemají problém se postarat navíc ještě o další. I přes riziko. V tom se současní matadoři politiky moc nevycajchnovali. O těch uslyšíme zase za dva roky před volbami, kdy budou na vytuněných billboardech ověnčeni vzletnými hesly.

Nejrychleji a nejefektivněji fungují dobrovolnické iniciativy a občanská soudržnost napříč vrstvami. To nám v krizi vždy šlo a na to semknutí můžeme být jako Češi hrdí.

Co Čechům ale moc nejde, je disciplína. Po pár dnech už se dodržování pravidel rozvolňuje. Prostě umíme si v dobách „útlaku“ najít ty svoje cestičky, jak si povolit opratě.

Na silnicích se jezdí rychleji, ale asi bezpečněji. Funguje to i bez policie, která má nyní jiné priority. Důkaz, že plynulost dopravy je pro bezpečnost důležitější, než zadupnout na značce padesátku, co kdyby byl za bukem radar. K plynulosti možná přispívá i fakt, že senioři sedí spíš doma a v 90 km/h koloně vozidel nevytváří svou „bezpečnou jízdou – raději 70 km/h“ zmatky a nebezpečnou nervozitu ostatních.

Stát se pravděpodobně moc nepostará. A když se postará, tak jen tak, že si na náš vrub někde půjčí a zadluží nás. Polepší si někteří, splácet budeme všichni. Nebo si ty peníze natiskne a tím znehodnotí současné úspory všech, protože cena peněz klesne. Možná dojde i na záporné úroky, takže za peníze v bance ještě zaplatíme.

Postarají se o sebe jen lidé mezi sebou.

Proto stát po krizi by měl být především občan, který umí pomoci jeden druhému a pomáhat by mu měl jen minimální aparát svou logistikou, infrastrukturou, zdroji, zásobami. Na to by měl dostávat nějaký desátek, ne přes polovinu příjmu občanů.