Co mě začíná trápit na životě v Hradci?

Naše město mám rád a člověk jeho krásu nejvíce ocení, pokud ho má možnost srovnávat s ostatními městy. Možná jsem to dříve tolik nevnímal, protože jsem se mohl věnovat svým věcem, podnikání, rodině, přátelům, a proto se mi zdálo, že vše plyne tak nějak ideálně. Za posledních pár let však na mne také začaly dopadat některé jevy, které mi otevřely oči a přiměly mne opustit své pohodlí a začít se jimi zabývat.

Když někdo rozhodne, že ta či ona fasáda má být taková či maková, tak se to nezblázní. Prostě si řeknete, že to chtělo více vkusu, ale pak si zvyknete a dá se s tím i nadále docela dobře žít. Taková fasáda nemá moc konsekvencí a na to rozhodnutí už se nenabaluje nic dalšího. Horší je to u rozhodnutí, která konsekvence mají. Rozhodnutí, která zásadně mění životy lidí, a to většinou na dlouhá léta, nebo způsobí to, že náprava je velmi náročná, či nemožná. Pokud někdo takové změny zamýšlí, musí je řádně a pečlivě připravit. Alfou a omegou takových změn je fakt, že musí pramenit od lidí, kterých se změny bezprostředně týkají a s nimi se musí změny také připravovat, aby výsledný stav byl opravdu lepším životem pro alespoň 80procentní většinu. Jinak je to zkoušení pokus omyl, což nikdy není dobré, už jen z hlediska pravděpodobnosti, že se naslepo trefíte do správného řešení. Nemluvě o tom, že v průběhu takového SPRÁVNÉHO zavádění změny je několik bodů, kde lze stále změnu stopnout či upravit, pokud by se ukázalo, že nepřinese očekávané.

Je to jako při vaření. Můžete náhodně sáhnout po hrnci, dle aktuálního hnutí mysli tam naházet své oblíbené ingredience, zamíchat a po libovolné době vaření výsledek naservírovat. Nebo můžete vyslechnout přání, kdo by co rád k obědu, najít si odpovídající recept, požádat o pomoc s přípravou a pak krok za krokem postupovat podle receptu za průběžného ochutnávání, zda jdete správným směrem k vytoužené pochoutce.

Bohužel v posledních letech byly karty rozdány tak, že se mohla hrát přesilová hra. Klidně vabank, přičemž se často hrálo o zásadní změny na dlouhá léta pro většinu obyvatel města. Neexistovala brzda ani jakákoli účinná možnost protiargumentace, která by alespoň na chvíli budovatele zastavila a přinutila trochu se nad věcmi zamyslet. Poslechnout si názory lidí, kterým se začal měnit život stylem „my vám to dobro prosadíme, i kdybyste ho nechtěli“ a „vy to časem pochopíte, že jsme měli pravdu“, „ kam by to takovej Naxera došel, kdyby se měl každého ptát“, „…a kdo se ptá, moc se dozví…“.

Můj spokojený život ve městě se začal také dostávat dost často do střetu s nežádoucími jevy. Přinutilo mě to srovnávat a klást si otázky, proč to tak je, a proč to nebylo dříve a kam to dál povede, pokud se to nezmění. Co mám konkrétně na mysli? Co mi tedy za posledních pár let začalo vadit?  S čím jsem se osobně dostal do střetu?

Jako o překot se začaly měnit zásadní věci, aniž by byly ze strany vedení města řádně projektově odřízeny. Pár tahy tužkou ve výkresu se zavřelo náměstí, aby se tzv. zklidnilo, což mělo za následek téměř vymření podnikatelského života kolem a bylo nutno se začít urputně bránit a vysvětlovat, že mrtvé náměstí nikomu nic dobrého nepřinese. Dnes bych s dostupem času řekl, že náměstí bylo „zprivatizováno či věnováno“ a je to velká škoda, protože dobrou myšlenku a obrovské úsilí se skvělými výsledky jedné podnikatelské vize, která si našla oblibu u velké části zákazníků, ničí pachuť toho, jak bylo postupováno vzhledem k ostatním. Asi ne se špatným úmyslem, ale trochu bez uvědomění si právě těch konsekvencí, ale tomu podnikání to zbytečně kazí reputaci.

Podobný příběh je se způsobem vybudování židovského památníku na Kozím plácku. Bohulibá myšlenka, provedena a odkomunikována takovým způsobem, že rozvrátila spoustu vztahů a udělala zlou krev. Tedy opak toho, co bylo zamýšleno. Opět jen díky byrokratickému a „nepolidštěnému“ postupu, kdy je přednější nacpat položku ke schválení do rozpočtu a pak se za pět minut dvanáct snažit vše rychle stihnout před termínem, když to náhodou vyjde, místo toho, aby se nejprve vše pečlivě probralo s lidmi a ti se o změnách nedozvěděli až ve chvíli, kdy se objeví buldozery před domem.

Vykácením parku a převrácením dopravních předností zprava bych mohl pokračovat v samostatném blogu, ale to určitě uchopí někdo kompetentnější.

Další dobro nám rodičům bylo vnuceno tím, že se dětem v mateřské školce „u zemědělky“ sebral kus zahrady, vykácely se túje a udělalo se tam parkoviště. Tím se kritizovaná dopravní situace ještě zhoršila, protože se zvýšila intenzita vjezdu do slepé ulice a ježdění přes chodník a po chodníku ze strany zajíždějících a vyjíždějících vozidel rodičů. Přitom lidé, kteří tu situaci dobře znají, navrhovali adekvátní řešení, ale proč jim neprosadit jiné, když na to nyní máme sílu v radě i zastupitelstvu?

Změna podmínek pro celoroční placené parkování pro rezidenty a podnikatele ve městě přinesla jen to, že někteří si z náměstí udělali dlouhodobější lacinou „garáž“ a nejen návštěvníci města, ale i místní bloudí a otáčejí se na náměstí a někteří dokonce zoufale projíždí mezi květináči. Ale to není jejich chyba, chyba je ve špatně a zcela neintuitivně navrženém prostoru náměstí, kde proto musí být dopravních značek víc než stromů v parku. Není to chyba řidičů a v tomto musím říci, že z hlediska řízení kvality je každá pokuta a bota špatnou vizitkou těch, kteří náměstí dopravně a funkčně navrhovali. Pokud si podnikatel potřebuje zajet na otočku třeba k účetní nebo zavézt zboží k zákazníkovi, nemá jistotu, kam se vrátí a kde zaparkuje. Pak objíždí město a hledá nové stání. Zákazníci zase stále koukají na hodinky, raději sleví ze svého komfortu obsloužení se, než aby přešvihli parkování. Na můj dotaz vedoucího odboru dopravy, koho ze stávajících podnikatelů a dlouholetých parkujících se ptali na zpětnou vazbu, jak parkování upravit, co jim vyhovuje a co by se mělo naopak zlepšit, mi bylo odpovězeno, že na zpětnou vazbu se samozřejmě ptali, ale v Písku, úředníků jakou že mají zkušenost tam. Názory a podněty hradeckých podnikatelů, kteří za parkování platí a kterých se změna bezprostředně týká, protože ho potřebují pro dobrou službu Hradečákům, opět nebyly důležité.

Autobusem městské hromadné dopravy nejezdím, takže jsem jen zprostředkovaně zaregistroval od zákazníků, že se v Hradci musí přestupovat z autobusu na autobus, když je potřeba se dostat rychle z jednoho konce na druhý a že se jezdí obytnými zónami, kde praskají zdi domů. A že jsme si za nový „koncept“ dopravy připlatili 7 milionů.

Co ale dělám, je to, že si chodím večer nebo ráno zaběhat. A paradoxně jsem zjistil, že se cítím bezpečněji po tmě s čelovkou  v lese a mezi poli než v centru města, kde jsem byl jednou brzy ráno v Panské a jednou kolem 20hod u plovárny atakován skupinkou „kapucářů“, kteří se mne snažili dohonit a podrazit mi nohy. Co by se dělo pak, kdyby se jim to povedlo a pronásledovatel sám neupadl, těžko předvídat. A to jsem si říkal, že přece v rodném městě nezačnu běhat s pepřovým sprejem v ruce! A také jsem si vzpomněl na vyprávění táty pár měsíců před tím, kdy ho dva protijdoucí mladíci chytili večer na stezce v parku u Nežárky, aby mu prošacovali hasičský kabát a jak děkoval svým paragánským instinktům z vojny, které mu pomohly se vysmeknout, až útočník zahekal, a utíkat pryč na hranici infarktu. Za mlada jsme chodili z tréninků ze Sokolovny, ale dnes už bych se večer pustit děti samotné neodvážil.

K tomu skoro každé pondělí poslouchám zkazky, jak se to zase ve městě přes víkend porvalo, koho přizabili v přímém přenosu pod městskými kamerami atp. Sám jsem šel na pomoc známému, když jsem viděl, jak ho v Panské nějaká míjející „náplava s raperskou kšiltovkou“ bez jakéhokoli upozornění jednou ranou pěstí zezadu poslala k zemi. V půl osmé ráno. A to chvíli před tím už zbušil nějakého svého kumpána před Grandem. Z toho člověk nemá dobré pocity. Obzvlášť, když nikam moc nechodím a většinou se pohybuji po městě v autě. To si pak říkám, proč máme ve vedení města profesionálního vojáka, proč v tomto směru nevyužije svých odborných zkušeností, kontaktů a knowhow? Nebudu očekávat hluboké manažersko-ekonomické diskuse, ale jako občan budu očekávat, že člověk s vojenským drilem bude mít v tomto směru město v lati. A to není pro občany malá deviza! Starosta je šéfem Městské policie, může vydat jasné instrukce a dát strážníkům patřičnou podporu, je partnerem Policie ČR, kamery jsou dnes už i po parku, pokladna je nafutrovaná penězi… Většinou však slýcháme, že to z nějakého důvodu nejde a my podnikatelé zase slovo „nejde“ neuznáváme. My to vidíme tak, že buď neumím, nebo nechci.

Také nejsem vůbec nadšen z toho, že se centrum města více a více plní cizími lidmi z ubytoven. Na Hradci jim záleží jen do té míry, dokud budou dostávat dávky a budou se moci zadarmo povyrazit díky bohatému kulturnímu programu, který jim zkrátí celodenní nudu.

Ty věci, které mi začínají vadit na životě ve městě, pak už jen podtrhuje neochota řešit petice, kterými se lidé snaží ještě bránit a dát nějakou váhu svému hlasu, že něco jde špatným směrem a mělo by se to ještě zvážit.

Po profesní stránce mi vadí způsob hospodaření a struktura rozpočtu, kdy se dávají neadekvátní částky za věci s malou přidanou hodnotou, neinvestuje se do budoucnosti, spíš se kupují „žrouti“ do peněženek nás všech a více než racionální myšlenka převládá politické zdůvodnění a něčí zájem. Navíc věci nejsou provedeny manažersky projektově správně, o čemž právě svědčí množství námitek a petic.

A možná se na závěr zeptáte, proč to všechno tak je? Nikdo přece nechce nikomu záměrně škodit. Podle mě je příčinou přílišná moc a absence standardních protibrzd v zastupitelstvu, které pak vedou k tomu, že není potřeba se s nikým moc bavit a lidé se začnou polarizovat na „my, co chceme něco pro město udělat“ a „oni, co nám v tom brání“, byť brání svůj spokojený život, na který se jich nikdo neptal. Tím se jen zbytečně rozbíjí vztahy mezi lidmi a drobí se pospolitost na zájmové skupinky, které se snaží něco někde utrhnout a naklonit si ve svůj prospěch.

A ta nejdůležitější příčina je, že chybí společná vize pro město napříč zastupitelstvem. Proto se chvíli tady, chvíli zase tam tlačí jen jednotlivá témata. Za vizi či snad strategii je považována snůška nesourodých požadavků různých skupin, které se k tomu seznamu dostaly. Tyhle věci by se měly dělat jinak. S lidmi a pro lidi, tak jsou ty projektové metodiky navrženy a léty prověřeny.

Už jsem to někde říkal, kdyby mělo město funkční strategii rozvoje, stanovené priority pro každý rok a hlavně postupovalo v zavádění změn metodicky správně a s rozumem v hrsti, pak by bylo úplně jedno, kdo na radnici sedí, protože ty postupy zajistí, že se budou věci dělat správně a lidé budou s výsledky většinově spokojeni. Už jen proto, že budou v úvodních fázích každého projektu přibráni k podílení se na té změně.

Postěžovat si však nic neřeší, proto se budu snažit přes léto napsat ještě pár článků o tom, jak by mohlo naše město dobře fungovat a jak dobře by se v něm mohlo žít, protože stačí pár dobrých tahů, pár zkušených lidí, změnit přístup a hodně věcí se odšpuntuje.